By Friends

Bezesné noci ..

18. května 2012 v 2:48 | Mai
"Junhongie…" ozvalo náhle se za mnou, zanechal jsem psaní domácího úkolu a ihned se otočil. Ten hlas bych poznal kdekoliv. Je to přece jeho hlas. Hyung ke mně pomalu došel a políbil do vlasů. "Lásko.."
"Hyung?" upřel jsem na něj oči. Nechápal jsem co se děje, ale ze vzduchu bylo poznat, že něco není správně. "Děje se něco?"
Chvilku čekal, pak ale zavrtěl hlavou a lehce spojil naše rty. "Nic se neděje, zapomeň na to.." řekl, pak se otočil a odešel.
---
Týden od toho podivně krátkého rozhovoru jsem Hyunga skoro vůbec neviděl. Pořád někam odcházel brzo ráno a vracel se až pozdě večer. Dokonce i klukům to přišlo divné, protože jsme zrovna vydali nové album. Přece bychom na tom měli všichni tvrdě pracovat ne? Hlavně spolu…
A když jsme konečně měli společný trénink, choreograf, který dokončil tichou konverzaci s manažer hyungnimem, řekl ať si jde Hyung odsednout stranou a my jsme cvičili bez něj. Bylo to celý divný. Ptal jsem se ho, ale nic mi neřekl, tak jsem přestal, jelikož jsem věděl, že nemá rád, když se ho na něco pořád ptám. Ani manažer hyungnim mi to nechtěl povědět. Tvářil se ale divně když jsem se ptal.. Měl jsem z toho zlý pocit. A bylo mi ze všeho nanic, když se mnou nebyl Hyung.
Všichni se mě snažili povzbudit; Himchan hyung mi dělal společnost, když jsem byl sám, Daehyun hyung mě neustále vyzýval na souboj v kámen-nůžky-papír, Youngjae hyung si se mnou chtěl často hrát hry na iPadu a Jongup hyung mě zval do tréninkového sálu procvičit si choreografii.
Ale… nic z toho mi nezvedlo náladu, tak jak by to zvládl pouhý pohled na Hyunga. Bylo mi příšerně. Vážně příšerně…
---
Uslyšel jsem otevření dveří a následné zavření. Leknutím jsem se probudil. Uvědomil jsem si, že jsem vlastně čekal na gauči, dokud se nevrátí, jelikož už jsme na sebe neměli vůbec čas.. a chyběl mi..
Podíval jsem se na hodiny, které ukazovaly dvě hodiny v noci. Čekal jsem zhruba od dvanácti. Není snad Hyung unavený? Proč se vrací tak pozdě?
"Hyung?" špitl jsem, když jsem ho viděl plížit se do jeho pokoje, který sdílel s Himchan hyungem. Zastavil se a strnule tam stál, dokud jsem k němu pomalu nepřikročil. "To jsem jen já.." usmál jsem se na něj, i když jsem věděl, že to v té tmě asi neuvidí.
Slyšel jsem jak vydechl a další věc co udělal je, že mě pevně objal a políbil koutek mých úst. "Jaktože ještě nespíš?"
"Chtěl jsem tě vidět." Odpověděl jsem tiše, možná to ani neslyšel, ale mě to bylo jedno. Trochu se odtáhl, abychom si viděli do očí a pousmál se.
"Jdi spát, zítra máte perný den," zašeptal a odhrnul mi vlasy z čela. Neměl jsem rád tenhle jeho zlozvyk, nemám totiž rád, když mi šlo vidět čelo, ale dneska mi to nějak nevadilo.
Zamračil jsem se a cítil jsem, jak se mi slzy draly do očí. "Zase bez tebe, hyung?..."
"Bohužel.." kývl. "Jdi spát, ať nejsi unavený."
Nic jsem na to neřekl a odploužil se do svého pokoje, kde Jongup hyung už spal. Minuty, které se zdály tak nekonečné, jsem se převaloval sem a tam. Nemohl jsem usnout. Něco divného způsobilo bolest v břiše. Nebyla to teoreticky bolest, ale cítil jsem se kvůli tomu moc smutně…
Zvedl jsem se s polštářkem ve tvaru pandy, kterého jsem dostal od Hyunga a šel za ním do pokoje. Chtěl jsem být s ním.
Otočil jsem klikou a nahlédl do temného pokoje. Slyšel jsem Himchan hyunga nahlas chrápat, asi byl vážně unavený a na druhé posteli ležel Hyung, přikrytý až k bradě. Po špičkách jsem k němu došel. Nechápal jsem, jak to udělal, ale náhle otevřel oči a upřel je na mě. Lekl jsem se a náhle mě zaplavila vlna strachu, že se bude zlobit.
"Junhongie, ty nespíš?" zeptal se tiše a já překvapeně zamrkal. Když jsem se vzpamatoval, zavrtěl jsem hlavou a přitiskl si polštářek ke svému krku.
"Nemůžu spát hyung…" nechápal jsem proč, ale hlas mě zradil a místo šepotu to byl spíš vzlyk. I přes tu tmu jsem mohl říct, že se na mě usmál. Posunul se, aby mi udělal místo a já si vlezl na postel vedle něj. Všechen stres ze mě spadl, když kolem mě obtočil ruce a přitáhl si mě blíž.
"Hyung, počkej," zastavil jsem ho a rychle vyndal plyšáčka, který byl zaklíněný mezi našemi těly. "Panda nemůže dýchat," zašeptal jsem dětinsky a Hyung se zasmál. Ten smích.. Tak dlouho jsem ho neslyšel.
"To jsem nevěděl, omlouvám se," dal mi pusu na špičku nosu a poté si položil hlavu na polštář. "Tak už spinkej, lásko," řekl a já ho poslechl. Posunul jsem se k němu blíž, zavřel oči a usnul.
---
Další ráno už jsem se probudil v posteli sám. Zase mě přepadl ten pocit neštěstí a smutku. Ty dny, kdy jsem Hyunga neviděl jsem upadal do depresí. Nemohl jsem mu ani volat, jelikož to nikdy nebral. A když jsem na něj čekal pozdě do noci, Himchan hyung mě vyhnal do pokoje a přikázal Jongupovi, aby dohlédl na můj spánek. Někdy si ke mně Jongup hyung dokonce i lehl, aby mě udržel v posteli. Cítil jsem se s ním dobře, ale stále to nebylo ono. A ty dny, kdy jsem Hyunga mohl vidět, byly moje nejšťastnější. I kdyby to mohl být jen večer nebo jen chvilka při tréninku či v práci. Hlavně, abych cítil jeho blízkost. Ale něco bylo špatně. Příšerně hubnul, byl slabý a všechno ho bolelo. Bál jsem se… a to moc, tak jsem se raději neptal, co mu je.
Už uběhly čtyři měsíce a pořád nikdo z nás nevěděl, co se děje… Rozvrh byl nabytý, nic jsme nestíhali; já a Jongup hyung jsme měli velkou mezeru ve škole, rodinu jsem dlouho neviděl a všechno tohle jen přispívalo k mému stresu… Až jsem si to uvědomil… Tenhle život je peklo…
---
Otevřel jsem potichu dveře. Viděl jsem, jak ležel na posteli a tiše oddychoval. Bez dovolení jsem vlezl pod peřinu. Věděl jsem, že nebude naštvaný, tohle jsem dělal snad pořád, když jsem nemohl spát. Trochu sebou cukl, ale po chvíli kolem mě obmotal svou ruku a políbil mě na rty.
"Nemůžeš spát?" zeptal se mě tiše a otevřel oči. Kývl jsem a zase vytáhl zaklíněného pandu. Chvilku jsme se na sebe jen tak dívali, potom se ke mně nahnul a spojil naše rty v pomalý něžný polibek. Líbali jsme se asi dalších pár minut, pak se odtáhl a rukou mi odhrnul vlasy z čela.
"Jsi krásný, Junhongie.." zašeptal. Usmál jsem se a zabořil si svůj rudý obličej do jeho hrudi. "Miluju tě.." slyšel jsem ještě, než jsem usnul.
---
Z nějakého důvodu jsme byli svoláni na poradu do TS entertainment s prezidentem. Všichni, kromě Hyunga, který byl už dávno pryč, jsme nastoupili do dodávky, která nás zavezla přímo před budovu. Vyjeli jsme výtahem do nejvyššího patra a vešli do jedné velké místnosti s kulatým stolem, kde už čekalo vedení TS, manažer hyungnim a Hyung. Posadil jsem se vedle něj a trochu se pousmál, ježe mi úsměv neopětoval. Smutně jsem se podíval do stolu a kousl se do rtu.
Celé vedení se zvedlo a oznámilo nám věc, kterou jsem zprvu nepochopil. Ale poté, co to můj mozek všechno zpracoval, slova od slova mi to skládal před oči a najednou to všechno začalo dávat smysl. Chvíli jsem nedýchal a jen nevěřícně koukal na prezidenta. Nedýchal jsem, čekal jsem, že se začnou všichni smát a řeknou nám, že si dělali legraci. Ale po chvíli jsem vzdal naděje, že to byl jen vtip a začal lapat po dechu. Tlumeně jsem slyšel Himchan hyunga vyptávat se na různé otázky, které jsem neslyšel, jelikož mi zalehly uši. Byl to jako zlý sen. Cítil jsem, jak mě Hyung přitáhl a láskyplně mě objal a šeptal mi do ucha omluvy. Můj rychlý dech se mezitím změnil v hlasité sekavé vzlyky. Slyšel jsem Hyunga, jak oznámil, že se mnou půjde na vzduch. Pak jsem jen vnímal to, jak mě zavedl ven do chodby, kde jsme si sedli na schody. Chytl jsem se jeho bundy a plakal tak dlouho, dokud jsem neusnul.
---
Vešel jsem s mou rodinou do malé zatemnělé místnosti. Necítil jsem ani ruce ani nohy. Nic. Sáhl jsem si na srdce, které mi bilo, ale sám jsem měl pocit, že už neplnilo tu svou funkci.
Zvedl jsem pohled. A to co jsem viděl, mě vážně moc bolelo. Náhle jsem měl pocit, že i plíce mě zradily…
Radši jsem nic neřekl, jen jsem se uklonil a slyšel své rodiče, jak říkají: "Je nám to moc líto,"
Než když jsme odešli, donutil jsem se ještě naposledy se otočit a podívat se na jeho obrázek, obklopený bílými květinami…
---
Uběhly měsíce. Už to věděla celá Korea, možná celý svět. Ale já jsem se s tím nemohl smířit. Byl pryč… a už se nevrátí.
Dva měsíce po jeho smrti, jsme se vrátili od našich rodin, kde jsme se zotavovali po velkém šoku, do práce. Už nikdy to nebylo jako předtím. Přišli jsme během té pauzy o fanoušky, síly jsem ani po těch měsících nenabral a stala se ze mě chodící mrtvola. Nic jsem necítil, bylo to jako, kdybych umřel s ním…
Seděl jsem na zemi ve dveřích u jeho pokoje. Hlava opřená o futra, v ruce pandu a hleděl jsem do prázdna. Ten pokoj byl studený a ošklivý, už se mi vůbec nelíbil. I Himchan hyung řekl, že tu bylo až příliš smutno, tak si přesunul postel do našeho a tam spal.
Byl jsem rád, že dneska nebyl nikdo doma… Kluci si mysleli, že jsem ve škole. Ale dneska se mi tam nechtělo… Chtěl jsem být sám, protože když jsem mezi lidmi, musím mít na obličeji ten unavující úsměv, který mě už nebavil nasazovat... A když jsem byl sám, mohl jsem přemýšlet, což se často nestávalo, jelikož jsem byl neustále obklopený svou rodinou nebo klukama… Ale teď… jsem konečně mohl myslet na to, jak nám prezident Sanghyun pověděl, že Hyung už není schopný s námi pokračovat a bude muset odejít… mohl jsem přemýšlet o tom, jak jsem si nemohl všimnout, že měl Hyung rakovinu … A to jsem mu nestihl vlastně říct tolik věcí...
Ofina mi padala do očí a neviděl jsem dopředu… teprve teď jsem si uvědomil, že už tu nebude nikdo, kdo mi ji odhrne z čela…
---
Otevřel jsem oči a viděl jsem temný strop. Vypadalo to jako můj život. Nic než jen prázdno a tma. Pomalu jsem se posadil s pandou v ruce a rozhlédl se po pokoji. Himchan hyung i Jongup hyung tvrdě spali. Dlouze jsem vzdychl, vylezl z postele a šel do Hyungova pokoje, otevřel jsem dveře a naskytl se mi pohled na prázdný pokoj, se skříní a postelí, na které už nikdo čtyři měsíce neležel. Táhlo mě to tam… jako kdyby tam pořád byl. Pořád tu byl.. cítil jsem ho..
Položil jsem se na postel a koukal ven z okna. Zkroutily se mi vnitřnosti, když jsem si vzpomněl, jak mě držel a líbal… Bylo to něco, co jsem nedokázal zapomenout, i když jsem chtěl. Nechápal jsem, jak ty vzpomínky můžou být tak strašně jasné. To mi nikdo nemohl pomoc?
Vyndal jsem z kapsy pyžama mobil a vytočil jeho číslo.
"Zdravím, tady Bang Yongguk, nejsem zrovna dostupný, tak mi prosím zanechte zprávu," ozval se ze sluchátka jeho hlas, ten nádherný hlas, který už nikdy neuslyším… a to už jsem se neudržel…
Přitiskl jsem si plyšáka k sobě, několikrát se ostře nadechl a pak se hlasitě rozplakal. Schoulil jsem se do klubíčka, otřásal se vlastními vzlyky, které se mi draly z hrdla. Nešlo to zastavit. Nešlo jen tak přestat, přestože jsem chtěl. Chtěl jsem se trochu ztišit, ale ani to nešlo, spíš jsem plakal ještě hlasitěji, až se mi zdálo, že mi vzlyky snad utrhnou plíce…
"H-hyung…," koktal jsem mezi vzlyky do mobilu. "Hyung, ne-nemůžu spát…,"


Madllen: Tak si říkám.. že ty moje povídky jsou na nic.. změnšuji se před Mai se svými povídkami.. protože tohle to , je opravdu krásný .. ! a ten konec, ach jo.. *Šelo cry again* Moc překrásná povídka :33

Nedoplněný...

10. května 2012 v 7:10 | Mai Khanh

Název: Nedoplněný
Fandom: B.A.P
Cuple: Bang&Zelo
By: Mai Khanh

Přešel jsem k jeho stolu a lehce přes něj přejel svými prsty. Očima jsem prolétl přes celý pokoj, který byl tak prázdný po Junhongově odchodu a se zamrkáním tiše vzdychl. Dokonce ani přímé sluneční paprsky, které přes okna pražily, nedokázaly rozjasnit tuto zchátralou místnost; stěny, které měly být jemně zelené, byly popraskané a vybledlé, na poličkách i posteli nános prachu a na zemi nedouklizený nepořádek. Sedl jsem si na koženou židli, jež byla uprostřed místnosti a netknutá od doby, co odešel, přitáhl se blíž ke stolu a opřel si hlavu o svoje dlaně. Vůně, která tu kdysi bývala už úplně vyprchala a teď šel cítit jen smutek a žal. Mou pozornost po chvíli získalo malé zrcadlo na stole s odrazem, který mi byl velice podobný; fialové vlasy, chladné oči, plné rty, přesto jsem to pořád nebyl já…
Vzteky jsem ho popadl, mrštil na zem, až se s hlasitým třesknutím roztříštilo na malé kousíčky. Zoufale jsem se chytl za vlasy a zařval, jako umírající zvíře. Myslel jsem si, že mu to pomůže zbavit té strašné bolesti, ale ne…
Ta úzkost mi pomalu překrucovala vnitřnosti, mysl jen slábla a ten krásný úsměv se zase objevil před mýma očima. Prudce jsem se zvedl na nohy a podíval se z okna ven, jen abych ten obraz zaplašil. Cítil jsem se směšně, kdyby mě takhle někdo viděl, mysleli by si, že mám nějaké záchvaty agrese nebo co. Že jsem asi psychopat..
Ne.
Uměl jsem se ovládat, jen někdy jsem musel něco udělat, abych zapomněl..
Příšerně mi chyběl, ale co jsem mohl dělat… brečet celé dny? Vedlo by to někam? Ne. Byl by jsem zaseklý v nekonečném kolečku zoufalství a bezmoci..
Jsem dobrý to herec, protože nikdy po jeho smrti jsem nebrečel. Byl jsem si totiž jistý tím, že pokud nechám jednu jedinou slzu stéct z oka, další budou jen následovat a už nikdy nepřestanou padat. Musel jsem bojovat s tou bolestí, která mi trhala srdce. Už nikdy nic nebude jako dřív, už ho nikdy neuvidím, už ho nikdy nepohladím, už mu nikdy nic neřeknu...
Choi Junhong byla jediná osoba, kterou jsem kdy opravdu miloval. Ale nestihl jsem mu to říct. Umřel dřív, než jsem se k tomu odhodlal. A to je asi trest za to, že všechno pořád odkládám.
Pitomý nádor v plicích.
Když jsem si prohlížel jeho stůl, najednou jsem měl nutkání otevřít šuplík, který byl po mé pravici… jako by mi někdo našeptával, ať to otevřu. Rozhlédl jsem se po pokoji, potom zpátky na úchytku. Nejistě jsem natáhl ruku a až po chvíli váhání, konečně ten šuplík jsem konečně vysunul. Byla tam hromada papírů a zvláštních věcí. Zprvu jsem se tam jen přehraboval; díval se na jeho nedopsané texty k rapům, na věci, které pravděpodobně nasbíral na koncertě jeho oblíbeného zpěváka, na obrázky z polaroidu, které vyfotil a pak… úplně pod vším ležela pruhovaná, červeno-modrá knížka, kterou jsem ihned vytáhl a zvědavě prohlédl. Posadil jsem se na zem, opíraje se o stůl a otevřel ji na první stránce, na které bylo velkými písmeny napsáno:



Věci, které chci udělat dřív než umřu... :)
Hořce jsem se pousmál a začal si v tom listovat.
· Dostat se na střední

Na té samé stránce byla fotka z polaroidu, jak stál na jevišti a držel diplom, který dostal od ředitele školy.
· Shopping v New York City

Další nalepená fotografie, tentokrát pózoval před obchoďákem v New Yorku jako nějaký drsňák.

· Koncert Chrise Browna!!!!!
Fotka obsahovala jeho oblíbeného zpěváka na jevišti.

· Konkurz na modeling

· Vylézt pěšky Eiffelovku

· Bungee jumping

· Parašutismus

· Zaserfovat si na Hawaii

· Plavba na jachtě

· Zaplavat si s kamarádama v moři

Tam byl další obrázek, kde všichni jeho kamarádi, včetně mě samotného seděli na pláži a zářivě se usmívali. Ten kluk na fotografii, vedle Junhonga, měl na rtech zářivý úsměv a legračně pózoval do kamery, kdežto tohle já, který se muselo prodírat drsnou realitou, jenom kamenný a unavený výraz. Byl to velice podivný pocit, když jsem věděl, že se už takhle nikdy nebudu usmívat.

· Sníst nejpálivější chilli na světě
"Sníst nejpálivější chilli na světě," přečetl jsem chraplavě nahlas a hned se mi ty vzpomínky zjevily před očima.
Když to dělal, byl u toho a málem jsem umřel smíchy. Junhongovi tekly slzy z očí, kuckal a dávil se zároveň. Když už to nemohl vydržet, popadl mléko a začal hltavě pít, aby mu to nespálilo krk. Staré dobré časy.
· Vidět padající hvězdu a něco si přát

· Zúčastnit se nejúžasnější párty

Na fotce byl ten mladý růžovovlasý kluk, jak divoce tančil na parketu. Musel jsem se usmát, protože tu fotku pořídil zrovna já.

· Stát se celebritou a zarapovat si s Chrisem Brownem
Skousl jsem spodní ret a podíval se vzhůru na strop, abych dokázal zadržet slzy. Bylo mi strašně líto, že měl nesplněné sny, nezasloužil si umřít. Nikdy nikomu nic neudělal a… byl tak mladý...
Kdyby si s ním mohl alespoň zarapovat... Vydal jsem ze sebe vzteklé zavrčení a praštil do země. Nebylo to fér..

· Koupání v bahně

· Jet v limuzíně

· Uzdravit se
Ucítil jsem v břiše pocit příšerného žalu a úzkosti, které mě trhaly na miliony kousků, ale přesto jsem pořád nebrečel. Vzlyky už jsem měl v krku a čekaly, kdy budou konečně vypuštěny do světa, ale já to vydržel. Jak by mu to pomohlo. Už se stejně nevrátí…
Vzpomněl jsem si na den, kdy mi dal přísahu, že se uzdraví a zarapuje si se mnou. Seděl na nemocničním lůžku, na obličeji připevněná maska k dýchání, držel mě za ruku a usmíval se.

"Budu v pořádku, v týhle nemocnici jsou špičkoví doktoři, uzdravím se, hyung," řekl optimisticky a konejšivě ho pohladil po tváři.
Podíval jsem se na něj. "Slibuješ?" Cítil jsem se, jak ve školce.
"Přísahám, hyung..." usmál se na mě a zavřel oči.
Ale…
…nestalo se.
Chtěl jsem odehnat všechny ty bolestivé vzpomínky, avšak se mi držely před očima jako klíšťata a byly tak jasné, jako když se to všechno stalo právě včera a to mě bodalo do srdce jako tisíc nejostřejších dýk. Tiše jsem vzlykl a za to, se kousl do rtu.
Když jsem konečně přetočil na další stránku, byla tam poslední nezaškrtnutá věc.
· Říct, že ho miluju
A pod tím byla fotka.
Fotka, která právě způsobila nekonečný, nevysychající proud slz, tekoucí po mých tvářích. Všechno, na co se zmohl bylo odhodit knížku, kleknout si na kolena a usedavě brečet.
Na fotce jsem byl já.
 
 

Reklama